Štír (Heterometrus Petersi)

Třída: Pavoukovci (Arachnida)
Řád: Štíři (Scorpionida)
Čeleď: Buthidae
Druh: Štír (Androctonus amoreuxi)
Výskyt: Severní Afrika
Velikost: 90 - 130 mm
Rozmnožování: 30 - 60 larev

 

Rod Androctonus zahrnuje sedm druhů, které v 17 poddruzích obývají celou severni Afriku od Maroka až po Egypt, a dále Arabský poloostrov, Turecko a celou oblast až po lndii. Severni areál výskytu rodu je při hranicích Turecka a Arménie, kde se vyskytuje A. crassicauda. Až do lndie a Pákistánu zasahuje A. amoreuxi. Někdy je z Pákistánu udávan také A. australis, ale v těchto případech se zřejmě jedná o záměnu pravě s A. amoreuxi.

Mezi vyobrazenými druhy rodu Androctonus dorůstají největší velikosti A. australis a A. amoreuxi. Naopak nejmenšího vzrůstu dosahuje A. mauretanicus (cca 80 mm). Chov všech druhů je obdobný. Pouze v případě A. crassicauda je místo písku (nebo písku se zeminou) vhodnějším podkladem běžná zemina. Vyžaduje také vyšší vlhkost.

Samci rodu Androctonus bývají v dospělosti zpravidla štíhlí, oproti robustním samicím, a mívají posledni zadečkové články více rozšířené (vyjimkou je A. amoreuxi).

Chov A. australis rozhodně nedoporučuji (viz. kapitola o jedovatosti). Štír je v severní Africe poměrně hojný, a pro svou velikost je často přivážen a chován. Jedno mládě jsem v osmdesátých letech odchoval do dospělosti. Jednalo se o samici, která dosahla pohlavní dospělosti po šestém svlékáni.

První svlékání následovalo již 5 dní po narození, druhé 66 dnů, třetí 140 dnů, čtvrté až 293 dnů, páté jenom 331 dnů a šesté 404 dnů po narozeni. Na tomto příkladu je patrné, jak přesně štír reagoval na nestandardní podmínky, a to pledevším teplotu a krmení. Ve vhodných laboratorních podminkách by bylo možné jeho vývoj ještě urychlit. Naopak v přírodě, kde se mu neprocházejí cvrčci před klepety, vývoj trvá rozhodně déle, ale zase štíři obecně dosahují většího vzrůstu.

Většinou štíři rodu Androctonus rodí 30 až 60 larev. Ty se poprvé svlékají již čtvrtý až sedmý den po narození.

0 dlouhověkosti tohoto druhu svědší samice, která je uložena ve sbírce Národního muzea, a která byla podle poznamky chovatele držena v zajetí již jako dospělá 18 let. Je to nejvyšší věk štíra, o němž mám doklad.


Jedovatost
Jed je používán jak k lovu, tak k obraně, takže selekční tlak ovlivňuje výskyt několika toxických proteinů v jedové žláze. Jedná se o směs různých bazických proteinů s četnými disulfidickými můstky, kterým vděčí za mimořádnou stabilitu a odolnost vůči vnějším vlivům.

Na účinnosti jedu jednotlivých rodů a čeledí je zajímavé pozorovat, jak tato skutečnost ovlivnila jejich závislost na prostředí, které obývají,začlenění v přírodním ekosystému a rozměrech i tvaru klepet. Druhy čeledí Chactidae nebo Chaerilidae dorůstají okolo pěti centimetrů, obývají často půdní hrabanku, jeskyně, termitiště, trouchnivé dřevo atd. Tato místa osídlilo množství drobných bezobratlých živočichů, k jejichž ulovení štíři používají v poměru k tělu mohutná,pevně stavěná klepeta. O jedovatosti těchto druhů ve vztahu k člověku se nedá vůbec hovořit. Podobně stavěná a skutečně mohutná klepeta mají i největší štíři rodů Pandinus, Heterometrus, Opisthophthalmus patřící k čeledi Scorpionidae, rodu Urodacus (Urodacidae) nebo Hadogenes (lschnuridae). Obrovská síla stisku klevet dokáže usmrtit nejen bezobratlé živočichy, ale například i drobné ještěrky. Velcí štíři si snad jsou vědomi neškodnosti svých jedů, při ohrožení si kryjí hlavohruď za mohutná klepeta a útočníka (například prst chovatele) se vůbec nesnaží bodnout, ale štípnout a drtit svými klepety. Mohu potvrdit, že stisk je možné přirovnat k síle našich raků.
Možná právě jedovatost pomohl. a štírům z čeledi Buthidae (do této čeledi patři všechny pro člověka nebezpečné druhy štírů) osídlit řadu extrémních biotopů, především pouští, kde dosahují poměrně velké populační hustoty. Je také pravda, že právě čeleď Buthidae zahrnuje nejvíce druhů a rodů. Jenom několik z nich však disponuje tak účinným jedem, že se před ním musí mít na pozoru i člověk. Jedná se především o druhy Leiurus quinquestriatus, Androctonus australis, Tityus bahiensis, Tityus serrulatus a Centruroides exilicauda. Pro malé děti a osoby zvláště citlivé na živočišné jedy mohou být nebezpečné také další druhy z rodů Androctonus, Buthus, Centruroides, Hottentotta, Parabuthus a Tityus.

Při pohledu do lékařské literatury, zabývající se jedy štírů, se nesmíte nechat zmást tím, že se zde píše hlavně o jedech štírů rodu Buthus. Do tohoto rodu dříve patřili Leiurus quinquestriatus, Androctonus australis a také druhy z dnešních rodů Hottentotta a Parabuthus

Rozmnožování
Rozmnožování štíru se vyznačuje mnohými zvláštnostmi, z nichž některé jsou překvapivě podobné dějům, známým z rozmnožování pokročilých obratlovců. Předchází mu složitý svatební rituál, který se u všech čeledí značně podobá. Sameček obchází samičku, občas se zastaví a předvede několik trhavých pohybů, kdy se buď celý nebo jenom makadly, pohybuje krátce sem a tam. Samička občas jeho trhavé pohyby následuje a otáčí se s ním tak, aby stála proti němu. V další fázi dojde k zaklínění klepet, kdy sameček pevně uchopí klepety samičku za makadla a začínají se přetahovat. Stisk může být někdy tak silný, že dojde k promáčknutí kutikuly, což ale samičce nikterak nevadí. Přetahování je důležité hned ze dvou důvodů. Za prvé musí sameček dostat samičku nad pevný podklad (kus kůry nebo kámen), aby se jím z pohlavního otvoru vypuštěný semenný váček, obsahující spermie, nevsál do země. Tomu brání také jakási stopka, kterou semenné váčky většiny druhů mají, a která zabraňuje jeho poškození po krátkou dobu, než nastane druhý důvod přetahování, kdy se nad semenným váčkem ocitne samička. Samička pak nasaje spermie ze semenného váčku do svého pohlavního otvoru, a tím je celé páření ukončeno.

Samičky jsou živorodé, zárodek se vyvíjí ve speciálně uzpůsobených vývodech pohlavních cest buď z vlastních zásob, nebo pomocí orgánů analogických placentě savců (!). Samice tak vyživuje mláďata během jejich embryonálního vývoje uvnitř svého těla a embrya jsou napojena na matčin tělní oběh. Březost je různě dlouhá, pohybuje se v rozmezí od 30 do 540 dnů. U "placentálních" druhů s více vrhy dochází po každém vrhu ke zničení tkání, které zabezpečovaly výživu tkání embryi Samice porodí postupně v průběhu několika dnů 6 až 90 larev, které pod pohlavním otvorem zachytává nohama a mláďata se po nich ihned šplhají na trup (přední část zadečku) matky, kde setrvají až do první- ho svlékání, tedy v závislosti na druhu 4 až 16 dnů. Po tuto dobu nepřijímají žádnou potravu, ale pokusy radioaktivně značeným tritiem bylo prokázáno, že samice předává larvám přes svůj pokrývku těla vodu a možná i další látky.

Pokud není larvám umožněno setrvat v tomto období na samici, hynou. Není ale nutné, aby se jednalo o jejich vlastní matku. Při souběžných vrzích dvou samic Euscorpius carpathicus jsem jedné samici odebral část larev a přenesl jsem je na trup jiné samice k jejím póuze dvanácti larvám. Všechny larvy pak úspěšně absolvovaly první svlékání. Při tomto svlékání někdy samice larvám pomáhá ze svlékáním tím, že je přidržuje ve svých klepítkách. Často jsem to pozoroval u Pandinus imperator. Na rozdíl od ostatních svlékání se larva při prvním zbavuje jemné kůže, která nedrží tvar. Při dalších svlékáních, kterých je celkem do pohlavní dospělosti čtyři až sedm, se štír zachytí chodidlovými drápky podkladu a po prasknutí kutikuly na předním a bočních okrajích krunýře, kryjícího hlavohruď, se postupně vytáhne.

Mláďata po prvním svlékání během několika dnů opustí trup matky a hledají drobnou potravu v okolí. Během dalších čtrnácti dnů již mláďata většiny druhů matku opustí. U některých druhů však zůstávají mláďata se samicí i později. Pomáhají jí při hloubení nor a při lovu, přestože je jinak u štírů značně rozšířen kanibalismus.

Zajímavé je, že v rámci jednoho společného chovu a jednoho druhu dochází u chovaných exemplářů k dosažení pohlavní dospělosti v různém věku, respektive po různém počtu svlékání. Tyto informace opírám o své zkušenosti především s druhy rodů Centruroides, Lychas, Rhopalurus, 7ityus (Buthidae), Heterometrus a Pandinus (Scorpionidae). Část samců dospívá po čtvrtém a nejvíce jich dospívá po pátém svlékání. Někdy však samci dospívají po šestém, nebo dokonce po sedmém svlékáni, přičemž samec, který pohlavně dospěl například po pátém svlékáni, se již nikdy nesvléká.

Samice, bez ohledu na to zda porodily mláďata po pátém svleku či nikoliv, se mohou svlékat ještě pošesté a posedmé.

Samice některých pouštních druhů (např. Androctonus) se mohou dožit až 20 let. Samci výrazně méně. Pralesní druhy se zpravidla nedožiji více než pěti let. Podrobnější údaje o době vývoje od narozeni po dosaženi dospělosti naleznete v kapitole o chovu jednotlivých druhů.

Krmení
V přírodě se štíři živí různými bezobratlými živočichy, například brouky, motýly, šváby, cvrčky, plošticemi, různými larvami a často také korýši, stonožkami, mnohonožkami, pavouky a nezřídka menšími štíry.

V zajetí je krmíme hlavně cvrčky (sami privilegují mezi různými druhy cvrčka domácího Acheta domestica), větší štíry pak šváby (vhodný je šváb Blaptica dubia, který neleze po skle), sarančaty nebo i myšími holátky. Menší druhy lze také krmit[ přebraným nasmýkaným hmyzem. Moučné červy jako krmivo příliš nedoporučuji. Zavrtají se do substrátu, štír je nemůže [ulovit a chovatel nemá přehled o jejich přítomnosti v teráriu. Optimálním krmením jsou tedy cvrčci, které podáváme v různých velikostních stadiích podle velikosti štírů.

Štír začíná potravu trávit mimo tělo a nestravitelné zbytky díky tomu vůbec neprojdou jeho tělem. Po skončení příjmu potravy je odhodí ve formě malé kuličky. Tyto zbytky je nutné z terária odstranit pinzetou, jinak začnou rychle plesnivět.

Mláďata
Jakmile zjistime, že samice porodila nebo začala rodit larvy štírů, přendáme ji ze společného terária do samostatného. Optimální jsou malé celoskleněné elementy o přibližném rozměru 9 x 12 -18 a vysoké zhruba 10 cm, používané ve zdravotnictví. Pro velké druhy z rodů Pandinus nebo Heterometrus (Scorpionidae) potřebujeme elementy přibližně dvojnásobné.

Dno terária pokryjeme asi dvěma centimetry dobře upěchované rašeliny, kterou udržujeme vlhkou. Doprostřed umístíme, jako jediný úkryt, dostatečně prohnutou kůru, aby samice pod ní mohla pohodlně zalézt, a níž by při tom poškodila nebo shodila larvy.

Přemístění samice do připraveného terária provedeme opatrně, například velkou lžící. Na níž navedeme samici pomocí pinzety. Rozhodně samici s larvami nechytáme přímo pinzetou.

Do okamžiku, kdy se larvy na trupu matky nesvléknou neděláme nic, pouze udržujeme stálou vlhkost a teplotu v rozmezí od 26 °C do 32 °C. Když se larvy poprvé svléknou, získají již přesnou podobu štírů a začínají se během několika dnů osmělovat k opouštění povrchu těla matky. Posedávají pod ní nebo v její těsné blízkosti. Při vyrušení se rozběhnou na všechny strany, ale po chvilce se k matce vrátí. V této době zkusmo pustíme do elementy jen několik dnů staré cvrčky (štírům se dají předložit také bezkřídlé octomilky, ale některé druhy je odmítají). Například třiceti mladým štírům napoprvé nabídneme jen asi 20 drobných cvrčků. Velké druhy rodů Pandinus nebo Heterometrus rodí přirozeně poměrně velké larvy, které po prvním svlečení měří asi 25 mm. Těm předložíme při prvním krmení cvrčky velikosti 5 mm. Jakmile začnou přijímat potravu, jsou schopni ulovit i mnohem větší kořist. První krmení doporučuji provést spíše večer, kdy jsou štíři nejvíce aktivní. Nějakou dobu po krmení nahlédneme pod kůru, na níž v těsné blízkosti samice mladí štíři většinou jsou, a pokud vidíme, že někteří z nich ve svých klepítkách drží cvrčka a krmí se, máme vyhráno. V tom případě necháme štíry v klidu sežrat všechny cvrčky a druhý den z terária oddělíme samici. Pečlivě ji prohlédneme, aby na ní nesedělo ještě nějaké mládě. Pokud ano, opatrně ho sejmeme jemným štětečkem. Povšimněme si, že samice má na sobě ještě jakoby pavučinový povlak, tvořený prvními svlečkami jejích mláďat. Ten po čase sám odpadne.

Většinu druhů štírů necháváme v období mezi prvním (na trupu matky) a druhým svlékáním společně. Ke kanibalismu zde takřka nedochází. Základem je předkládat dostatek potravy a později také nechovat pohromadě různá věková stadia. Potravy nabízíme více než při prvním krmení. Ze začátku na 30 štírů až 90 drobných cvrčků a později, když jsou štíři pěkně zakulacení a budou se svlékat, tak jen asi 10 cvrčků na 30 štírů.

Jakmile se začnou štíři svlékat, připravíme si druhé, stejně zařízené terárium, a štíry svlečené do dalšího vývojového stádia do něj přemístíme pomocí měkké pinzety, abychom je nepoškodili. Tak máme chov stále rozdělen ve dvou teráriích s odlišným způsobem krmení, a po skončení trvání každého vývojového stadia můžeme terárium vyčistit a obměnit substrát.

Tento způsob odchovu je optimální pro pralesní druhy, ale dá se při dostatku potravy aplikovat i na druhy pouštní. Pokud však dochází k častému kanibalismu, je lépe mladé štíry izolovat.

Závěrem této kapitoly bych se zmínil o poznámkách, které by si měl každý chovatel vést. Odchov štírů je náročnou záležitostí, která na rozdíl od chovu dospělých jedinců vyžaduje téměř denní péči. Je tedy velká škoda, pokud tato péče není zhodnocena získáním poznatků o vývoji mláďat. Proto je vhodné si při odchovu mláďat zapisovat četné poznámky o teplotě, přijmu potravy a chování štírů. Nezbytné však je zaznamenat datum narození, prvního svlékání, rozmezí dat dalších svlékání až po další páření a narození druhé generace mláďat. Pozoruhodné jsou často i údaje o dosaženém věku chovaných štírů.